• Všechny velikosti
  • Velké
  • Malé
  • Barevné
  • Černobílé
  • Jen barevné
85provokovat84 85
Nebuďme otroky
svých životopisů
Nasazuje lidem brouka do hlavy. „Do konce života vám zbývá něco mezi
14 000 a 20 000 dny, jak s nimi hodláte naložit?“ ptá se na přednáškách,
seminářích i v knihách Tomáš Hajzler, oblíbený guru těch, kteří se
rádi vymykají střednímu proudu. Jedním z jeho hlavních témat je práce
a její místo v našem životě.
Z
ijeme v blahobytu jako nikdy předtím. V čem je
tedy podle vás problém naší společnosti?
Potíž je v  tom, že jsme si historicky definovali
úspěch jako finanční veličinu a podle ní dělíme lidi
na někoho a nikoho. Spousta lidí běží nějaký svůj
krysí závod a  vlastně ani neví proč. Chodíme do
práce, kterou nemáme rádi, abychom si koupili věci,
které nepotřebujeme, a  udělali tak dojem na lidi,
na kterých nám nezáleží. Lékař Jan Hnízdil mluví
o tom, jak nemoci souvisejí se stavem společnosti
a že ta naše je těžce nemocná. Dále říká, že šest set
tisíc lidí v Česku trpí těžkými úzkostmi, depresemi
a bere farmaka, další milion by se možná léčit měl, mají potíže tělesné i duševní.
Je totiž strašně vysilující pokoušet se být někým. Nebo někým jiným, než jste.
Ten, kdo se snaží to někam dotáhnout, bývá velmi utahaný. Průměrnému tři-
cátníkovi zbývá do konce života třináct tisíc dní. Většina lidí tráví podstatnou
část svého života v práci. Když se ale na seminářích ptám, kdo z nich dělá svou
práci tak rád, že by ji dělal i zadarmo, nezvedne se žádná ruka nebo jen pár.
Není v pořádku dělat něco, co nechci, jen proto, abych si vydělal na něco, co
dělat chci.
Spousta lidí ale takhle žije. Kde se to zvrtlo?
Zlomnastals průmyslovourevolucí,kdypřišlaprůmyslovávýrobaa vzniklo„za-
městnání“, kde vás za odvedenou práci odmění a nebudete se muset bát neúrody
nebo nepřízně zákazníků. Jenomže temnou stránkou zaměstnání v průmyslové
výrobě bylo, že s sebou přinesla množství rutinní práce, kterou bylo potřeba
dozorovat, a tak došlo na poslušnost a podřízenost, jež se postupně staly znaky
doby.Průmyslovárevolucetakézpůsobila,žeseodsebeodštěpiladvěpojetíčasu
– chronos a kairos. Chronos nám odměřuje čas přesnou taktovkou, dělí ho na
jednotky, pomáhá synchronizovat sebe i výrobu. Ale podstatou života je kairos,
tedy čas prožívání. Chronos je čas vnější, zatímco kairos je čas vnitřní. Čím více
se dívám na hodinky, tím méně svůj čas prožívám. Každý z nás má schopnost
prožívat tok času, ale žijeme v časoprostoru, který je měřen v jednotkách. Chro-
nos slouží jako nástroj na podávání výkonu měřeného nejčastěji vyděláváním
peněz. Já mám pocit, že jsme si
z  mnoha takových nástrojů udělali
jediný modus života, zapomněli jsme
na jeho pravou podstatu. Jak se nám
stalo, že místo žití jen vyděláváme na
život?
Jsme opravdu tak uspěchaní? Není
to náhodou jenom pocit v našich
hlavách?
Hlava jede, a když jede hlava, tělo za
ní vlaje, protože musí. Hlava nenechá
tělo vyspat. Stáváme se závislými na
vlastních chemických procesech.
Odměnou za každý malý úspěch
a  odškrtnutý úkol je, že se nám do
mozku vyplaví hormon dopamin. To
je důvod, proč se cítíme dobře, když
se nám něco podaří nebo když najde-
me, co hledáme. Modem vivendi naší
společnosti je výkon. Odměnou za
výkon je dopamin. Kromě práce dnes
může být jeho zdrojem například i in-
ternet – každý lajk, tweet, komentář
nebo esemeska či e-mail je malá kap-
ka dopaminu. Dopamin má ale i svou
stinnou stránku. Je velmi závislostní.
Aby se dopaminová závislost neroz-
vinula, je třeba správná míra oxyto-
cinu. Toho se ale v naší kultuře zoufa-
le nedostává. Oxytocin je látka, která
posiluje imunitní systém a  prodlu-
žuje život až o několik let. Uvolňuje
se například při dotecích a blízkosti
TEXT RADKA SMEJKALOVÁ
FOTO KAREL ŠANDA
85provokovat84 85 Nebuďme otroky svých životopisů Nasazuje lidem brouka do hlavy. „Do konce života vám zbývá něco mezi 14 000 a 20 000 dny, jak s nimi hodláte naložit?“ ptá se na přednáškách, seminářích i v knihách Tomáš Hajzler, oblíbený guru těch, kteří se rádi vymykají střednímu proudu. Jedním z jeho hlavních témat je práce a její místo v našem životě. Z ijeme v blahobytu jako nikdy předtím. V čem je tedy podle vás problém naší společnosti? Potíž je v  tom, že jsme si historicky definovali úspěch jako finanční veličinu a podle ní dělíme lidi na někoho a nikoho. Spousta lidí běží nějaký svůj krysí závod a  vlastně ani neví proč. Chodíme do práce, kterou nemáme rádi, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme, a  udělali tak dojem na lidi, na kterých nám nezáleží. Lékař Jan Hnízdil mluví o tom, jak nemoci souvisejí se stavem společnosti a že ta naše je těžce nemocná. Dále říká, že šest set tisíc lidí v Česku trpí těžkými úzkostmi, depresemi a bere farmaka, další milion by se možná léčit měl, mají potíže tělesné i duševní. Je totiž strašně vysilující pokoušet se být někým. Nebo někým jiným, než jste. Ten, kdo se snaží to někam dotáhnout, bývá velmi utahaný. Průměrnému tři- cátníkovi zbývá do konce života třináct tisíc dní. Většina lidí tráví podstatnou část svého života v práci. Když se ale na seminářích ptám, kdo z nich dělá svou práci tak rád, že by ji dělal i zadarmo, nezvedne se žádná ruka nebo jen pár. Není v pořádku dělat něco, co nechci, jen proto, abych si vydělal na něco, co dělat chci. Spousta lidí ale takhle žije. Kde se to zvrtlo? Zlomnastals průmyslovourevolucí,kdypřišlaprůmyslovávýrobaa vzniklo„za- městnání“, kde vás za odvedenou práci odmění a nebudete se muset bát neúrody nebo nepřízně zákazníků. Jenomže temnou stránkou zaměstnání v průmyslové výrobě bylo, že s sebou přinesla množství rutinní práce, kterou bylo potřeba dozorovat, a tak došlo na poslušnost a podřízenost, jež se postupně staly znaky doby.Průmyslovárevolucetakézpůsobila,žeseodsebeodštěpiladvěpojetíčasu – chronos a kairos. Chronos nám odměřuje čas přesnou taktovkou, dělí ho na jednotky, pomáhá synchronizovat sebe i výrobu. Ale podstatou života je kairos, tedy čas prožívání. Chronos je čas vnější, zatímco kairos je čas vnitřní. Čím více se dívám na hodinky, tím méně svůj čas prožívám. Každý z nás má schopnost prožívat tok času, ale žijeme v časoprostoru, který je měřen v jednotkách. Chro- nos slouží jako nástroj na podávání výkonu měřeného nejčastěji vyděláváním peněz. Já mám pocit, že jsme si z  mnoha takových nástrojů udělali jediný modus života, zapomněli jsme na jeho pravou podstatu. Jak se nám stalo, že místo žití jen vyděláváme na život? Jsme opravdu tak uspěchaní? Není to náhodou jenom pocit v našich hlavách? Hlava jede, a když jede hlava, tělo za ní vlaje, protože musí. Hlava nenechá tělo vyspat. Stáváme se závislými na vlastních chemických procesech. Odměnou za každý malý úspěch a  odškrtnutý úkol je, že se nám do mozku vyplaví hormon dopamin. To je důvod, proč se cítíme dobře, když se nám něco podaří nebo když najde- me, co hledáme. Modem vivendi naší společnosti je výkon. Odměnou za výkon je dopamin. Kromě práce dnes může být jeho zdrojem například i in- ternet – každý lajk, tweet, komentář nebo esemeska či e-mail je malá kap- ka dopaminu. Dopamin má ale i svou stinnou stránku. Je velmi závislostní. Aby se dopaminová závislost neroz- vinula, je třeba správná míra oxyto- cinu. Toho se ale v naší kultuře zoufa- le nedostává. Oxytocin je látka, která posiluje imunitní systém a  prodlu- žuje život až o několik let. Uvolňuje se například při dotecích a blízkosti TEXT RADKA SMEJKALOVÁ FOTO KAREL ŠANDA
Při pokusu o sdílení polohy došlo k chybě
Více informací
odkazuje na služby nejen od Seznam.cz.

© 1996–2025 Seznam.cz, a.s.